press to zoom

press to zoom

press to zoom

press to zoom
1/9

Foto: Jakub Hauskrecht

Silvia Krivošíková: Človeče, nehnevaj sa! I Kurátorka: Ivana Moncoľová

Silvia Krivošíková tvorí v médiu maľby, grafiky, objektu, asambláže.
Svoje vizuálne vyjadrenie odvíja od seba a od prežitých životných skúseností, zážitkov. Jej umenie je o vzťahu človeka a sveta, v ktorom odvodzuje svoj hodnotový diapazón maliarskych tém. Fixácia na seba môže byť neurčitá. „JA“ je (v literárnom ako aj vizuálnom umení) spoznávanie seba skrz dialogické vyprojektovanie zobrazenej osoby, vlastného opozita, figúry. Ako sa ukazuje, tento princíp je spôsobom rozpúšťania a riešenia problémov (výtvarných rébusov, ale aj individuálnych mentálnych malých výhier). Tento proces je typický pre umenie romantizmu, druhej pol. 19. storočia, ale aj časť ranej moderny. Tiež pre dobu postmodernú prepisujúcu neustále princípy modernity - vykladať svet subjektivisticky, teda poukazovať na vlastné vnímanie sveta. Napriek tomu, že autorka vychádza z vlastnej skúsenosti, výsledok je fikcia, fiktívne svety. Veď predsa po stáročia existuje výtvarné umenie, ako aj literatúra (od Biblie, cez významné romány) vychádzajúca z fragmentárnej reality zavŕšenej v totálnu fikciu postáv a vzťahov, ktorá je taká príťažlivá, jednotlivcom blízka, a ktorú nasledujeme už storočia tak, že ju vnímame ako neustále prítomnú, doslova ako fakt, pretože hlavným psychologickým momentom nášho presvedčenia, je stotožnenie sa alebo vcítenie sa (dôležitá estetická kategória, ktorá vybudovala dejiny umenia 20. storočia – T.Lipps, W. Worringer). Je dôležité povedať, že sa pracuje s citmi/s cítením ako autorky, tak aj divákov. Ide o transfer autorkiných predstáv spracovaných do vizuálnej formy prijateľným spôsobom pre vnímateľa. Pri každom takomto diele je prítomný princíp, ktorý je schopný reflektovať obsah s intenzívnou výpovednou hodnotou. Častokrát je subjektívna skúsenosť autorky natoľko presvedčivá, vizuálne detabuizujúca spoločenské témy (priznanie zlyhania, sebapozorovanie, ekonomická deprivácia, láska, spomienka a idealizácia prostredia, v ktorom sme vyrástli, osobná dilema, traumatizujúci pôrod, odchod, neplánované nomádstvo, zmena spoločenského prostredia od aktívneho po veľmi izolované, ako aj snaha zobraziť metaforu šťastia). Nejde tu len o vyjadrenie mentálnych obrazov, ich ohmatanie a spoznanie. Silvia Krivošíková pridáva do významu humor, hyperbolu, priznanie si zlyhania (toto je dôležitý moment v posune od umenia symbolizmu, expresionizmu a iných umení definovaných ako zachytávajúce emočné významy). Humor a nadsázku dokáže vybudovať aj v dielach zobrazujúcich idylickú krajinu – vizuálne je ráz obrazu melancholickou spomienkou na miesto znejúce turisticky a exoticky, reálne zachytáva miesto na strednom Slovensku, kde vyrastala. Nekonštruuje tu naratív národného, intaktného, veľmi idealizovaného miesta ako zakonzervovaného skanzenu, ale naratív (sic!) sentimentálneho, v ktorom figuruje aj odstup a nadhľad, teda aj vtip, trochu aj úsmevný komentár snahy ostalgického, suburbánneho miesta a jeho obyvateľov priblížiť sa turistickému marketingu vidieckym rozumom. Miesto so všetkými chybami, magickým realizmom, teraz vysnený raj.
Vizuálna zložka diela Silvie Krivošíkovej je silno postavená na farebnej grácii a dôležitosti farby ako základného maliarskeho média. Využíva komplementaritu farieb na vytváranie farebného kontrastu, farbe dáva dialektický významový ráz. Pracuje s valérovaním farebných polí, ktorými obrazy triešti na konštruované fragmenty.
Vizualita diel je figurálna, abstraktná, niekedy na pomedzí zobrazenia figúry a jej kódovania v abstraktnej štruktúre – znejasnenie. Abstrakcia ako aj zobrazenie na pomedzí figúry a abstrakcie dovoľuje autorke veľká miera improvizácie v maľbe. Je vidieť, že mnohé diela vznikajú hľadaním formy a figúry, samotnej scény priamo na plátne – tvorením tzv. creatio (bez fotografických, precízne kreslených príprav), niektoré vychádzajú z rýchlych skíc. Opakovanie a serialita niektorých tém a fragmentov v dielach využíva princíp filmu, rámcovaný rovnakým formátom. Ide o tok myšlienok, ako aj hru s farbou a formou, ktorá dovoľuje používanie vizuálneho arzenálu sprístupneného už medzivojnovými avantgardami, nahliadajúcim na obraz ako na voľné pole liberálneho vizuálneho „budovania“ ako aj možnej obrazovej „deštrukcie“ - rozkladu obrazu. V autorkinom prípade si to netreba vykladať paradoxne, či militaristicky, je to hra a pôžitok z hry. Treba si lepšie všimnúť, v ktorom abstraktnom obraze môžeme dešifrovať figúru vynárajúcu sa z grafických prvkov. Autorka tým neskúša diváka a jeho schopnosť asociovať a spájať vizuálne formy. Ide o jej vlastnú hru, slobodu, voľnosť.
Dôležitým základom tvorby je materiál, stretávame sa tu s maliarskym kartónom, kresbou na papieri, rozptýlené objektové formy v podobe reliéfu alebo objektu akoby „vypadli z obrazu“ do priestoru a ukotvili svoju fyzickú podobu z kartónu. Tento dialóg medzi priestorovým objektom a dvojdimenzionálnou maľbou je jedným zo základných komunikačných princípov s predmetným svetom, s realitou. Ozýva sa tu aj intuitívny princíp ľudského mozgu a jeho schopnosti riešiť „papierovú“ hru na skladačku ako rébus (priestorové vnímanie). Je zástupným princípom „pokusu a omylu“, „hry a náhody“ dopĺňajúcich sa princípov/paradoxov, ktoré sa v tvorbe autorky neustále opakujú.
Do diel Krivošíková častokrát zasahuje textom s novotvarmi slovensko-germaniš fiktívneho jazyka. Častokrát používa idiomy významovo logické len v niektorých jazykoch, jej domácnosť je multijazyková. Idiomy sú častokrát obrazotvorné a ona tento potenciál jazykov využíva. „Človeče, nehnevaj sa!“ je príslovie, zároveň spoločenská hra. Hravá viacznačnosť sa ukrýva aj v názve výstavy.

Silvia Krivošíková (1976) sa narodila vo Zvolene (SR), študovala na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave (jeden rok Odd. skla asoc. prof. J. Gavula, ďalšie roky ateliér K.R.E.S.B.A. prof. V. Popovič, kde v roku 2004 zavŕšila štúdium), v roku 2003 na Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto, Portugalsko (prof. P. Tudela). V rokoch 2003 – 2011 žila v Portugalsku, od decembra 2011 žije a pracuje vo Viedni, Rakúsko. V roku 2019 jej vyšla prvá knižná monografia o jej tvorbe.
 


Silvia Krivošíková: Man, Don´t Get Angry!

Silvia Krivošíková derives her visual expression from herself and from lived life experiences. Her art is about the relationship between (wo)man and the world, in which she derives her value range of painting themes. The fixation on the self can be indefinite. The "I" is (in literary as well as visual art) the recognition of the self through the dialogical projection of the depicted person, one's own opposition, the figure. As it turns out, this principle is a way of dissolving and solving problems (artistic puzzles as well as individual mental small wins). This process is typical for the art of Romanticism, the second half of 19th Century, but also a part of early modernism, also for the postmodern period constantly rewriting the principles of modernity - to interpret the world subjectivistically, i.e. to point to one's own perception of the world. Although the author draws on her own experience, the result is fiction, fictional world. After all, for centuries there has been visual art as well as literature (from the Bible through major novels) based on a fragmentary reality culminating in a total fiction of characters and relationships that is so appealing, so close to the individual, and that we have been following for centuries, that we perceive it as ever-present, literally as fact, because the main psychological moment of our beliefs is identification or empathy (an important aesthetic category that built the history of art in the 20th century). It is important to say, that one is working with the emotions/feelings of both the artist and the audience. It is a transfer of the artist's ideas processed into visual form in a way that is acceptable to the perceiver. In every such work, there is a principle present that is able to reflect the content with an intense narrative value. Often the subjective experience of the artist is so compelling, visually detabulating social themes (confession of failure, self-examination, economic deprivation, love, remembering and idealizing the environment we grew up in, personal dilemma, traumatic birth, leaving, unplanned nomadism, change of social environment from active to very isolated, as well as trying to portray the metaphor of happiness). It is not just a matter of expressing mental images, of groping and recognizing them. Silvia Krivošíková adds humour, hyperbole, an admission of failure to the meaning (this is an important moment in the shift from the art of Symbolism, Expressionism and other art defined as capturing emotional meanings). Humour and exaggeration can also be built up in artworks depicting idyllic landscapes - visually, the character of the painting is a melancholic memory of a place sounds touristic and exotic, realistically capturing the place in central Slovakia where she grew up. Here she is not constructing a narrative of a national, intact, highly idealized place as a preserved open-air museum, but a narrative (sic!) of sentimentality, which includes distance and detachment, hence also wit, and a bit of wry commentary on the efforts of an ostalgic, suburban place and its inhabitants to approach tourist marketing with a rural mind. A place with all the flaws, magical realism, now a dream paradise.

The visual component of Silvia Krivošíkova's work is heavily based on the grace of colour and the importance of colour as a fundamental painting medium. She uses the complementarity of colours to create colour contrast, giving colour a dialectical quality of meaning. She works with tonal hue of color fields, which she uses to fragment paintings into constructed fragments.

The visuality of the works is figurative, abstract, sometimes on the borderline between depicting a figure and encoding it in an abstract structure - obscuring it. Abstraction as well as depiction at the intersection of figure and abstraction allows the artist a great deal of improvisation in her painting. It can be seen that many of the works are created by searching for the form and figure, the scene itself, directly on the canvas - by making so-called creatio (without photographic, meticulously drawn preparations), some are based on quick sketches. The repetition and seriality of some themes and fragments in the works uses the principle of film, framed by the same format. It is a flow of ideas as well as a play with colour and form that allows the use of a visual arsenal already made available by the interwar avant-gardes, viewing the image as a free field of liberal visual "building" as well as of possible pictorial "destruction" - the decomposition of the image. In the artist's case, this is not to be interpreted paradoxically or militaristically; it is a game and an enjoyment of the game. It is better to notice in which abstract image we can decipher the figure emerging from the graphic elements. The artist is not testing the viewer and his ability to associate and connect visual forms. It is about her own play, freedom, liberty.

An important basis of the work is the material, we meet here with painterly cardboard, drawing on paper, scattered object forms in the form of relief or object as if they had "fallen out of the picture" into space and anchored their physical form from cardboard. This dialogue between the spatial object and the two-dimensional painting is one of the basic communicative principles with the subject world, with reality. It also echoes the intuitive principle of the human brain and its ability to solve the "paper" puzzle game as a puzzle (spatial perception). It is a proxy for the principle of "trial and error", "play and chance" of complementary principles/paradoxes that constantly recur in the author's work.

Krivošíková often intervenes in her works with texts with new forms of Slovak-Germanish fictional language. She often uses idioms of meaning logical only in certain languages, her household is multilingual. Idioms are often imaginative, and she exploits this potential of languages. "Man, Don't Get Angry!" is a proverb, also a parlor game. The playful multiplicity is also hidden in the title of the exhibition.

 

Silvia Krivošíková (1976) was born in Zvolen (SR), studied at the Academy of Fine Arts in Bratislava (one year Dep. of Glass Assoc. prof. J. Gavula, other years studio K.R.E.S.B.A. prof. V. Popovič, where she completed her studies in 2004), in 2003 at Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto, Portugal (prof. P. Tudela). From 2003 to 2011 she lived in Portugal, since December 2011 she lives and works in Vienna, Austria. Her first book monograph on her artworks was published in 2019 (Moncolova Editions).

Silvia Krivosikova/GESICHTE/Kurátor/Petr Vaňous

Pro tvorbu Silvie Krivošíkové je specifické oboustranné překračování hranic mezi figurací a abstraktním výrazem. Také médium, prostřednictvím kterého se umělkyně vyjadřuje, není předem jasně ohraničeno. Východisko sice nacházíme v kresbě a v tvorbě obrazu, autorce je však často příliš těsné. Ráda uchopuje kresbu jako konstelaci, které je dovoleno vyvíjet se svobodně do prostoru, dostávat pohyb, objem a prostorový tvar. Stejně tak ráda zkoumá vztahy mezi tradičními a novými materiály, mezi plošnými a prostorovými elementy, mezi barvou a tvarem, nebo mezi plochou, linií a strukturou (instalace, asambláž, koláž). V neposlední řadě je to potom autorčin smysl pro antropologizaci geometrických konfigurací a naopak smysl pro geometrizaci lidské figury, co stojí za charakterem jejího specifického výtvarného projevu, jenž pulzuje – jako algoritmus – napříč zobrazením a tvarovou redukcí, zhmotněním a odhmotněním výrazu, obrazem a objektem.

Jsou-li pro tvorbu Krivošíkové rozhodující – svobodný pohyb invence a prostor pro spontánní intuici, musí mít tato skutečnost nějaké své přepodstatnění již v jejím (tvorba) samotném založení. V tom, jak autorka zachází s formou a jaké používá materiály, je skryta zásadní lidská zkušenost s životem v cizím prostředí a s pohybem z místa na místo (rys blíže nespecifikovaného nomádství). Dočasná redukce životního prostoru na minimum, konfrontace s cizím prostředím (odlišnou kulturou, jazykem, zvyklostmi atd.) a existenční nezakotvenost, se odráží v redukci tvorby na reálné provozní principy, jež nevyžadují skoro žádné umělecké zázemí (a umožňují tak maximální mobilitu umělce). O to větší je však intenzita prací, které vznikaly ze samotné potřeby tvořit navzdory rozporné osobní a společenské situaci. Zvláště, když je do tvorby navíc integrována zkušenost s mateřstvím a výchovou dítěte, jež podporuje sestup k fundamentům tvořivosti jako „vážné a objevné hry“.

Pražská výstava nese název GESICHTE (Tváře). Představuje celé spektrum možností, jak se lze s příslušným motivem vyrovnat. Rozmanitost formální stránky věci nás však vede hlouběji, k podstatě vlastního námětu. Tvář sama o sobě je nezrušitelnou lidskou reprezentací. V obraze, kresbě či objektu je znakem pro reprezentaci, dochází tu tedy je zdvojení aktu reprezentace. Oč se tu vlastně jedná? Autorka vnímá lidskou tvář jako svého druhu signální soustavu. Zbavuje ji individuálních rysů, aby podpořila to, co bychom mohli označit za situaci komunikace či za akt dorozumění / nedorozumění. Každá z hlav je tu zpřítomněna jako reprezentace určité nezrušitelné cizorodosti, světa, s kterým se nelze ztotožnit ani si ho přivlastnit, protože není náš (můj), ale s kterým jsme konfrontováni a s kterým se musíme dorozumět. Jako klíč se tu nabízí Lévinasův „problém radikální jinakosti“, který filosof demonstroval právě na „fenoménu tváře“: „Tvář je cosi, co nemůže být uchopeno (ani v přeneseném smyslu pochopení, které znamená zahrnutí do mého světa), tedy tváře jiného se nemohu zmocnit ve smyslu totalizace a osvojování. Tvář nelze obsáhnout, protože odmítá být jako vyčerpatelný obsah. Jiný, jehož tvář se mi ukazuje, je nekonečně jiný (…) Distance, jež je podstatou mého vztahu k tváři jiného, je nezrušitelná (…) Obsahem tváře je právě její jinakost. Jiný je cizinec, který klepe na mé dveře. A tedy klíčem k tváři, která vchází do mého obydlí, nemůže být vlastnění, nýbrž pohostinnost. Pak je ale třeba říci: setkání s tváří Jiného umožňuje, aby Já překonalo svůj egoismus, a tedy též svou tendenci k izolování, k uzavření celého světa mezi své čtyři stěny (…).“ Tvář podle Emmanuela Lévinase probouzí k životu dvojí dimenzi. Dimenzi „nepředvídatelného“ (kde je nepředvídatelné, tam nemůže být totalita) a dimenzi etickou (pohostinnost je počátkem konkrétní mravnosti). Výstava GESICHTE Silvie Krivošíkové otevírá zásadní a velmi aktuální otázky současné Evropy. Totiž, jak se vyrovnat s Jiným (radikálně jiným) v rámci své vlastní kultury i napříč kulturami zcela odlišnými. I to, že Slovenka, žijící ve Vídni zvolila pro svou výstavu v Praze německý název, má v této věci svou zásadní platnost.

Petr Vaňous

Galerie Vyšehrad

TOTAL ROMANTIC/Kurátor/Ivana Moncoľová

Výstava Total Romantic je kurátorskou výstavou, ktorá prezentuje slovenské a české umelkyne, ktoré tvoria (aj) v médiu maľby. Téma výstavy je analógiou na historický romantizmus v maľbe a jeho autora. Výstava predstavuje súčasné, stále tvoriace autorky – maliarky, ktorých diela sú niektorými rysmi prepojené s autormi pôsobiacimi v ére romantizmu.

Nadčasovosť ideí romantizmu fascinuje ľudí bežne a práve niektoré aspekty osobného presvedčenia, autorstva dominujú v umeleckej sfére stále, sú však adaptované a formované v súčasnosti a vo vzťahu k súčasnosti.

Jednou z charakteristických čŕt maliarky či maliara je osamelosť pri práci a tvorbe v ateliéri, z podstaty tvorby samotnej a vzhľadom na to, že ide o individuálnu formu tvorby. Preto idea umelkyne/umelca ako solitérneho kreatívneho jedinca predstavuje jednu zo vžitých interpretácií pohľadu na autorskú tvorbu.
Výstava Total Romantic (teda naozaj Totálne romantické) predstavuje výber z autorskej tvorby významných slovenských a českých umelkýň. Spájajú ich spoločné charakteristiky: snaha o individuálnu autorskú vizualitu – obraz, subjektívne vízie, ideály a predstavy. Tvorba každej z autoriek je v témach výrazne autobiografická, vzťahuje sa k ich osobnému prežívaniu. Pre vnímavého diváka je bránou do silnej osobnej sondy, čím si zasluhuje pozornosť, zachováva si silné a autentické posolstvo v dnešnej významovo vyprázdnenej spoločnosti.

Výstava zachytáva originálne prístupy k vlastnej maliarskej vizualite. Jednoznačné presvedčenie o svojom diele ako o (možno) jedinej správnej ceste, každodenný boj s tvorbou a hľadaním presvedčivého výsledku. Hľadanie ideálu, návrat k historickým kontextom maľby alebo k inej epoche, ktorá je súčasťou histórie a hodnotového systému, najmä k tým, v ktorých žil človek v harmónii (napríklad aj s prírodou). Snaha maľbou zachytiť moment alebo duševný a duchovný ponor k prežívaniu jedinca, najmä seba samej. Subjektívne uvažovanie a kódovanie cez jazyk maľby, obrazu sú stále hodnými skúmania, interpretácie a vnímania. Vtiahnu nás do osobitého sveta, ktorý nás neprestáva fascinovať.

Ak by sme hľadali charakteristiku vizuálnej stránky jednotlivých umelkýň, nemá spoločné opísateľné črty: hádam len ako podmanivá, príťažlivá, výrazná, vyspelá, originálna... Zachytáva rovnako figurálne tendencie, ako aj fluktuovanie autoriek medzi realitou a autorskou štylizáciou pracujúcou čiastočne s abstrakciou.
Ivana Moncoľová

Metastazy obrazu/Topičův salon/Praha/2017

Výstava se pokusí zpřítomnit určité „obrazové rozhraní“, souběžně se otevírající i uzavírající, v kterém se propojují různé způsoby zobrazení i různé způsoby jeho čtení. Prostřednictvím určitého řezu založeného na výběru děl oslovených umělců projekt poukáže na ty aspekty současné malby a tvorby obrazu, které v rámci současnosti postihují formální nejednoznačnost ve vazbě na rozlišující estetické kategorie abstrakce a figurace. Jejich hlavním rysem je výrazová „dvojkolejnost“ umožňující migraci mezi abstrakcí a figurací, a zároveň přemazávání těchto delimitačních hranic. Metastáza je pojem z oblasti medicíny a označuje „druhotné ložisko vzniklé zavlečením nákazy z ložiska primárního“. Odmyslíme-li si čistě lékařský význam této definice, pak příslušný stav přesně diagnostikuje určité chování vysledovatelné v proměnách současného obrazu. Druhotné ložiska spontánní imaginace či mechanického formátování vyplývají z primárních zdrojů, které mohou být odlišné od výsledných forem (a to ve své otevřenosti stejně jako uzavřenosti). Podstatná je „operace“ malby, jako akt, který vede k procesuální materializaci těchto „spojitých nádob“. Postupy jsou různé. Zda jsou však výsledné obrazy figurativní či abstraktní zůstává viset ve vzduchu nezodpovězeno.

Vystavující: Argišt ALAVERDYAN, Michal CIMALA, Silvia KRIVOŠÍKOVÁ, David PEŠAT, Jakub SÝKORA, Jiří ŠIGUT

 

Kurátor: Petr Vaňous

Silvia Krivošikova/Exhibice/Galerie Petr Novotný/Praha/CZ/2017

Silvia Krivošiková is known for her paintings, drawings and objects she creates to complement the message conveyed by her paintings. As an avid observer, she sees her environment, family, space, substance and architecture through the eyes of a woman, and transforms them into figural and abstract art. Her artistic contemplations include relations and correlations between space, objects and the events, human interactions she herself witnessed. Based on these observations she formally expresses the relations between abstraction and figures, figures and subjects, the result often being metaphorical or symbolic.

Her use of colour is remarkable - she combines her feel for colour and theme and knows how to make them work. For her paintings on canvas, she uses acrylic in a way that makes them look like oil; she uses pastel and charcoal on cardboard. For her, colour conveys an important spiritual message and expresses a certain sentiment or mood.

Krivošiková’s artistic back-and-forth between figures and abstractions, at times merging these two into abstract figures, is attributable to her mastering the language of painting. She sketches often and avidly – to capture an idea she later turns into an intricate painting.

Since the beginning of the 20th century, statue and object have been artistic outlets offering abstract representation. By way of meaning, Krivošiková reduces them to blocks of colour; although not strictly geometrical, thanks to colour stratification, they may be seen as a nod to modernism. On the other hand, there are her cardboard objects she makes and paints using several techniques, gluing on cutouts, confetti, piling on colorful cardboard layers, turning them into living organisms, objects found in the era of modernism.

Geometric abstraction in her works is complemented by large, quick and relaxed sketches in monochrome. Krivošiková has a habit of displaying her works next to each other, with a colour theme running through them like a river.

Another domain of hers are stylised auto portraits – they are dark, they deconstruct the subject, but still appeal to the viewer with their sensitive colour scheme and sharp shapes. The facial expressions convey shivering and a certain absent-mindedness; we see the face left in the foreground, but with the thoughts blown far away.

 

Text: Mgr. Ivana Moncoľová, PhD

Silvia Krivošiková sa vo svojej tvorbe venuje maľbe, kresbe a objektom, ktoré výrazne podporujú význam maľby samotnej. Výchádza z pozorovania svojho okolia, rodiny, z úlohy ženy. Z pozorovania priestoru, hmoty a architektúry, tak vo figurálnej ako aj abstraktnej tvorbe. Z nahliadania na vzťah/súvsťažnosti priestoru, objektov ale aj

k prežitej skutočnosti – teda interakcie medzi ľuďmi. Toto pozorovanie, ktoré sa viaže k jej autorským témam, ju predurčuje

k hľadaniu, ako vyjadriť formálne vzťah medzi abstrakciou a figúrou, figúrou a predmetom, pričom samotné vyznenie významu môže mať metaforický ráz alebo symbolickú hodnotu.

Krivošiková je úžasnou koloristkou, cit pre farby kombinuje s citom pre tému a jej vyznenie. Technologickým paradoxom je, že používa na maľbu akryl, ktorý sa javí ako olejomaľba, na kartóny pastel a uhlík. Dôležité posolstvo, ktoré farba u nej spĺňa je duchovné a vyjadruje druh sentimentu alebo nálady.

Krivošikovej oscilovanie medzi figúrou a abstrakciou, tiež medzi zabstraktnenou figúrou má pôvod v zvládnutí maliarskej jazykovej dialektiky. Častokrát si robí rýchle kresby, na ktorých uchováva pôvodnú myšlienku, ktorú detailne rozpracuje na maľbe.

Socha a objekt, to sú predmety, ktoré ponúkajú možnosti abstraktného chápania už od počiatku 20. storočia. Významovo ich Krivošiková redukuje na farebné plochy, ktoré nie sú prísne geometrické, skôr významovo a aj valérovou maľbou inklinujú k návratom modernizmu. Na druhej strane – objekty z kartónov, ktoré vytvára a domaľováva rôznymi technikami, kolážuje výstrižkami, konfetami, farebnými kartónovými vrstvami, pôsobia ako živé organizmy, objekty nájdené v dobe moderny.

Geometrizovanú abstrakciu v jej tvorbe dopĺňajú aj rýchle veľkoplošné uvoľnené monochrómne kresby. Krivošiková svoju tvorbu inštaluje vedľa seba, s farebnou a tematickou súvislosťou.

Dôležitou súčasťou jej tvorby sú štylizované autoportréty, temné, rozkladajúce podobu, zároveň priťahujúce farebnou citlivosťou a presnosťou tvaru. Z výrazu tváre cítiť chvenie a ďalekosť myšlienok, ktoré zobrazenú tvár nechali v popredí a samé sa odviali do diaľky.

Text: Mgr. Ivana Moncoľová, PhD

Silvia Krivošiková/Figurace/Kurator: Petr Vaňous/Galerie Dům/ Broumov/CZ/2017


Broumovská výstava nese název FIGURACE. Je tím myšlen proces, v němž se z amorfní hmoty a nerozlišitelné roviny cosi zvěcňuje. U Krivošíkové jde o pohyb, kdy na jedné straně procházejí abstraktní geometrické a stereometrické formy transformací v podivné organismy a figury, na straně druhé se figury, organismy a předměty proměňují v abstrahující, odcizené kompozice, skladby, vizuální etudy, nebo mizí v organizovaných rastrech a strukturách, které jako kdyby zpřítomňovaly životní algoritmy v rovině biogenetických procesů a látkových proměn. Často proces „figurování“ přemazává relaci mezi jednotlivými obrazovými plány. Rámec sám prochází metamorfózou. Z rubu se stává líc, jako když zavane silný vítr a obrátí vše naruby. Pohyb uvnitř obrazu má u Krivošíkové specifický charakter. Je buď vázán k nějaké základně a uplatňuje tak jisté gravitační ukotvení (případně výkyvy a vyosení oproti standardu), nebo připomíná vír volně se pohybující prostorem, který sám je nositelem proměny celého rámce. Klidnější kompozice střídají ty vyhroceně exaltované.
Obrazy Silvie Krivošíkové lze na první pohled identifikovat jako modernistické. Na klasickou modernu navazuje v tom, co ji samotnou přežilo a co je stále aktuální, totiž osobní radost z konstrukce a struktury; svoboda k tomu, mít možnost vytvářet svět znovu, od nuly, po svém, a přitom, komparativně i deduktivně, přicházet na rozmanitost skutečného světa kolem sebe, z jehož bohatství autorka vyjímá pouze nepatrné fragmenty, osamostatňuje je na elementy a s nimi potom svobodně nakládá. Selhala-li moderna ve svém sociálním a politickém programu, který překryla autoritativní ideologie, pak její dědictví lze spatřovat v možnostech lidské „seberealizace“, v „osvobození forem“. Tento moment rozvíjí autorka ve své tvorbě.

Text k výstave: Petr Vaňous

Jej svet/kurátor:Jaroslav Grodl/Oblastní galerie Vysočiny/Jihlava /CZ/2016

Výstava 6 současných slovenských umělkyň soustavně pracujících v médiu malby: Aleny Adamíkové, Alexandry Barth, Jany Farmanové, Patrície Koyšové, Silvie Krivošíkové a Juliany Mrvové. Autorky náleží ke střední a mladé generaci. Jej svet je odkazem k jedinečnému osobnímu světu, který je podmínkou a zázemím malby se vším před ní i za ní, ale také je emotivním zvoláním v překvapení: jej!, neboť takovým otevřeným vztahem, momentem udiveného poznání, je i průnik rámce světa a citlivé expoziční plochy plátna.

Empirikova konfigurace/K.art.on/Karlin studios/Praha/2015

Ozvěny moderny, respektive reduktivní geometrické abstrakce a strukturalismu, jsou bezpochyby formální stálicí současné malby. Tvorba Silvie Krivošíkové /1976/ jakoby byla ukázkovým příkladem tohoto zpětného pohledu a ohledávání. Jak předznamenává název výstavy, tedy Empirikova konfigurace, čistě pocitové rozložení sil a následné regresivní zkoumání vlastního postupu i pracovních výsledků je pro Krivošíkovou živým tvůrčím procesem, který udržuje směřování její práce a kontinuitu. V případě Krivošíkové se tedy rozhodně nejedná o pouhou tendenční stylovost. Tušený řád, struktura a prostorové dělení v jejích malbách i objektech existují jako přirozeně, tedy téměř nevědomě se vyskytující přírodní zákonitosti a tvoří tak pevnou platformu pro autorčino intuitivní hledání tvaru a jeho následné pojmenování. Aniž by přicházela o svobodný přístup a vtip, smyslové a neracionální pátrání po všeříkající formě Silvii Krivošíkovou nevede k těkajícímu formálnímu přístupu, ale naopak k radostnému objevování téměř znakové, jasné definice, ucelené, ale citlivé barevnosti a volbě konkrétních materiálových prostředků. Zobrazování samotné podstaty obrazu mnohdy způsobuje narušení zajeté představy o hranicích obraz – objekt a životnost – neživotnost. Komické figury v Galerii Petra Novotného se měnily v avantgardní zátiší a separované objekty výmluvně hleděly ze stěny. „Výmluvnost“ instalací autorčiných výstav ostatně vede k pocitu, že se jedná o portréty prostředí či dokonce autoportréty, životní niky, do kterých se otiskl jejich obyvatel. Stejně jako se v papírových objektech zrcadlí banální životní úkony a určitá „zabydlenost“, tedy podmínky determinující jejich vznik, jsou jejich druhotné galerijní instalace hledáním nového uspořádání vzájemných vztahů, nového zařizování prostoru, ovlivněného opět Krivošíkové vnitřně kontrastní metodikou intuitivního řádu. Divák výstavy se tak dostává do omamně mnohostranné pozice, kdy se stává pozorovatelem, je pozorován a zároveň je součástí pozorovaného. Každá tato zpětná komparace s autorčiným prvotním vjemem, následným vkladem i novým teritoriem uspokojivě obhajuje prapůvodní modernistické konotace.

Romantickým pozadím přítomného konstruktivismu a především obdivuhodně bezprostřední práce s papírem je Krivošíkové dětská zkušenost s modelářstvím. Pokud připustíme, že stavba modelů letadel je mužskou doménou a intuitivní přístup reflektující vzájemné vztahy je naopak typický pro ženské uvažování, pochopíme nenápadně odlišnou komplexní sílu práce Silvie Krivošíkové i její otevřenou nepředpojatost.

/Šárka Koudelová, 2015/

SILVIA KRIVOŠIKOVÁ / KOMICKÉ FIGURY & ALLERLEI/Galerie Petr Novotny/Praha/CZ/2014

Komické figury & Allerlei
Silvia Krivošíková (nar. 1976 ve Zvoleně, Československo), absolvovala Vysokú školu výtvarných umení v Bratislavě (1998-2004, prof. Vladimír Popovič). V roce 2003 v rámci programu Erasmus studijně pobývala na Faculdade de Belas Artes da Universidade do Porto v Portu, kde pak také žila. V roce 2008 zde spoluzakládala Kubik Gallery. Od začátku roku 2012 žije ve Vídni. Často vystavovala v Portugalsku a na Slovensku, v Praze naposledy na podzim 2013, kdy zrealizovala svůj projekt Model pocitu pro nezávislou Galerii SPZ. V témže roce vyšel s autorskou rozhovor v časopise Revolver revue, který vedl Petr Vaňous (RR 90, 2013).
Obrazy Silvie Krivošíkové lze na první pohled identifikovat jako modernistické. Toto konstatování však nestačí. Otevírá totiž otázku po tom, co pojem „modernity“ dnes vlastně znamená, a proč je důležité se jím vážně zabývat? Autorka vytváří obraz na základě určité, byť intuitivní, metody - pracuje s tvarovou a barevnou redukcí. Na klasickou modernu navazuje v tom, co ji samotnou přežilo a co je stále aktuální, totiž osobní radost z konstrukce a struktury; svoboda k tomu, mít možnost vytvářet svět znovu, od nuly, po svém, a přitom, komparativně i deduktivně, přicházet na rozmanitost skutečného světa kolem sebe, z jehož bohatství autorka vyjímá pouze nepatrné fragmenty, osamostatňuje je na elementy a s nimi potom svobodně nakládá. Selhala-li moderna ve svém sociálním a politickém programu, který překryla autoritativní ideologie, pak její dědictví lze spatřovat v možnostech a potencialitách lidské „seberealizace“, v „osvobození forem“. Tento moment – osvobození forem - rozvíjí ve své tvorbě Silvia Krivošíková.
Nazvala-li Krivošíková svou pražskou výstavu Komické figury & Allerlei (z německého Komische Figuren & Allerlei), pak, opět intuitivně, deklaruje povahu svých obrazů. Německé slovo „komisch“ je víceznačné, dalo by se říci „jinotajné“. Ve spojení s podstatným jménem znamená komický, legrační, ale také zvláštní či podivný. Právě významové pole mezi tím, co je komické a co podivné je klíčem k malířské poetice autorky. Na jedné straně je tu již zmíněná radost ze svobodného nakládání s formami, od jejich nalezení, přes separaci, nové strukturování až k motivům recyklace a vztahového přetvoření. Na straně druhé se tu vynořují více či méně zastřené obsahy, které se rodí z nového tvarosloví. „Novost“ je tu spíše „jinakostí“. Jakýmsi odkazem na cosi známého, ale zastřeného. Přes geometrii, která souzní sprověřenými rozumovými hypotézami, se tu objevuje geometrie „jiná“, organická, nepředvídatelná, matoucí, jednoduše „podivná“. V široce rozehraném „staveništi forem“, kde se autorka pohybuje, jako by se známé přetvářelo v neznámé, cizí. Cizí tělesa navazují kontakt s divákem. Jeho vědomí je postaveno před konfrontaci s něčím, co nezná. Zde zasahuje rozum, který jinakost a cizost tvarosloví racionalizuje a zpětně zařazuje do jazyka, který pojmenovává. Vsazuje novo-tvary zpět do řádu. Odtud antropomorfizace stereometrických těles. Zároveň tu probíhá opačný proces, redukce figur, předmětů a jejich vztahů do neočekávaných podob a setkání. Zde pro změnu zasahuje podvědomí a projektuje do viděného potlačenou sféru vědomí – libidinózní a organické asociace.
Obrazy, objekty a jejich vzájemné instalační vztahy oscilují mezi podivností a komičností. Jsou dynamické ve svých neustálých proměnách. Přibližují se tak moderně z té strany, z které nemůže být ideologicky zneužita, neboť pracují s otevřeností a svobodou. Ty jsou a zůstávají pro autorku prioritami. Dialektické napětí je pak vloženo do faktu, že radost z osvobozování a používání forem je omezena na autorský subjekt a jeho pole působnosti. Jinými slovy radost je vyvažována skepsí z toho, že nelze toto osvobození realizovat v jeho plné plodné šíři. A tato skepse je, zdá se, připomínkou biblického motivu Babylónské věže, mytického projektu, který byl vždy v něčem přitažlivý, provokující a v něčem velmi záhadný a podivný. Protože překročil lidské měřítko, skončil katastrofou.


Text k pražské výstavě v Galerii Petr Novotný.

Petr Vaňous, Praha, srpen 2014

Model pocitu/Schéma emoce/Kurátor: Petr Vaňous/Galerie SPZ/Praha/CZ/2013

Objekty Krivošíkové referují o osobním, vnitřním či spíše zvnitřněném rozměru
geometrické formy. Něco, co spatřujeme a automaticky vyhodnocujeme podle určitých
stereotypních kategorií, např. jako racionalizaci tvaru nebo způsob metodického
myšlení, je ve skutečnosti formulováno spíše intuitivně, na základě vědomých i
mimovolných asociací. Dělení a prolamování plochy a členění prostoru jako hlavní
tvaroslovné momenty díla Silvie Krivošíkové jsou analogonem k
bezprostřední žité zkušenosti, k vymezování a zařizování místa, kde se žije a kde se bydlí. Objekt vzniká
na ose emoce–gesto-záznam-osamostatnění-odstup-pojmenování. Obraz (jako
koncepce) předchází objekt (jako realizace), je jeho spontánním předobrazem. Objekt už
není obrazem, je jeho vlastním zpředmětněním neboli dokončením ve smyslu rozvinutí
původního spontánního impulzu do jeho prostorové dekonstrukce. Objekt je
zpředmětněním iluze. V instalaci se obě roviny obraznosti – iluze i její zpředmětnění –
vzájemně doplňují a podporují. Tvoří diafánní strukturu, ve které lze zaznamenat mimo
jiné také stylizační ohlas na různé vnější podněty, např. na současnou portugalskou
architekturu (realizace vztahu k místu). Vzniká něco jako zpětná racionalizace „běhu
emoce“ probouzená „vztahem k místu“, s vědomím toho, že onen proces racionalizace
je pouze dílčím modelem či schématem, neboli jedním z možných ohlédnuti

v nekonečné řadě ostatních, které ale zůstanou pouze teoretickým předpokladem v
řádu čistého uvažování, neboť je intuice neprobudila prostřednictvím uměleckého díla
k životu.

Petr Vaňous, kurátor výstavy

Please reload